JAK JSEM PŘESTALA JÍST MASO

Jedna z mých transformací – Jak jsem přestala jíst maso a pít kafé

Co to vlastně ta transformace je? Slyšíme o tom na každém kroku. Ale proč u někoho je to tak a u někoho jinak? Někdo Vám řekne, že ho bolí hlava a hned je to transformace. Někdo pomalu ani nepozná, že se něco děje a někdo má "přeoraný" kompletně celý život. Transformace jsou individuální a záleží, jak velké změny jsou u každého potřeba. Těchto různých změn/transformací máme za svůj život mnoho a někdy si to třeba ani neuvědomíme. S každou transformací se člověk posune dál a změní se i jeho vibrace. Něco si uvědomí, zjistí třeba, že mu něco nevyhovuje. Jsou to různé "aha" momenty a hlavně díky tomuto procesu se zbavujeme pro nás a náš život nepotřebného nebo nevhodného a nebo dokonce něčeho, co by nás mohlo brzdit a nedovolilo by nám to náš další růst. Někdy to jsou jen maličkosti. Něco si uvědomíme a dál se v uvozovkách nic neděje. Někdy se zbavíme třeba nepotřebných věcí, zvyků nebo nám ze života začnou mizet přátelé, se kterými si už tak nerozumíme, protože už každý myslí trochu jinak a nebo se začne měnit něco pro nás absolutně zásadního. Prostě stále je to o tom: "Stejné přitahuje stejné". Pokud tyto změny neuděláme v jemném módu (že se sami rozhodneme), tak se může stát, že nás ke změnám donutí okolnosti a situace, protože jsou tyto změny pro nás nevyhnutelné. Abych to lépe vysvětlila, tak popíšu jednu z mých transformací, ve kterou bych sama nikdy nevěřila.

Jsem těžký masožravec nebo jsem se za něj aspoň do nedávna považovala. Moje dvě největší závislosti v životě, bez kterých bych si nedokázala představit svou existenci, jsou káva a maso. J Kávu piji xkrát za den a hned ráno všichni ví, nemluvit na mě, dokud nemám kafé, protože nefunguju, nenaskočí mi mozek. J A maso je moje druhá vášeň. Miluji steaky, různé druhy masa, opravdu si to dokážu vychutnat. Ale každý den potřebuji aspoň kolečko salámu nebo šunky, abych tak nějak měla svou minimální "dávku" masa. J Představa pro mě a můj mozek, že bych existovala bez těchto dvou věcí v mém životě, tak to bylo opravdu sci-fi. Ale člověk míní a život mění. J

V létě dělávám to, že trochu odlehčuji stravu, tak se sem tam stane, že nechci úplně jíst klasická jídla nebo teda maso v každém jídle. Ale i tak nějak to doma vyšlo, že jsem rychle potřebovala uvařit jídlo a zrovna na mě už nevyšel plátek masa. Nějak jsem to nedramatizovala. Ani jsem teda neměla na něj chuť, ale tak do večera to bylo ještě daleko. Celý den už jsem si žádné maso nedala. Druhý den mi nebylo nejlépe, protože trpívám na migrény. Díky tomu, že jsem byla indisponována, tak u nás vařil manžel. Dělal steaky a pokaždé, když vaří, tak asi jako každý chlap, potřebuje slyšet, jak uvařil skvěle. Tak jsem věděla, že jestli budu říkat, že nemám chuť na jídlo nebo na maso, tak bude uražený, že uvařil a já to nechci. Tak jsem to zkusila sníst. A tady už to začalo. Nikdy se mi nestalo, abych opravdu brečela u jídla, že nechci to maso dát ani do pusy. Přitom to bylo standardní jídlo, které děláváme, takže nic, co by mi klasicky nechutnalo. Jen jsem prostě vůbec nechtěla maso. Takový odpor k jídlu jsem ještě nikdy neměla. Na sílu jsem to snědla, ale to stejně nedopadlo dobře. Takže opravdu v mém žaludku maso zůstat nemohlo.

Tady už jsem zavnímala, že je něco jinak. Nedokážu sníst maso. Vadí mi to maso a hlavně mému tělu. Stále můj mozek vše omlouval tím, že to bylo určitě spojené s migrénou. A už jsem u těch okolností a situací. Protože jsem na některých přesvědčeních zarytě trvala, tak jak mě okolnosti mají donutit, když to po dobrém nejde? Jednoduché. Zařídí se to i přes náš nesouhlas. Zařídí to okolnosti. Můj mozek bude tvrdit, že maso jím, ale mé tělo dá jasně najevo, že ne. J

Další den jsem měla na snídani škvarkový pagáček. Neuvědomila jsem si, že škvarky jsou vlastně produkty částečně z masa. I to malé množství stačilo na to, aby mi okamžitě tělo dalo najevo, že teda takto ne. Takže opět zdravotní problémy. Ale protože jsem to stále nechápala, tak zase to muselo jít o stupeň výš. J

Léto je klasické pro většinu maminek z nás i v tom, že pravidelně musíme vařit a vymýšlet jídla pro naše ratolesti. Takže ano, vařit minimálně ob den a vymýšlet, co dětem uvařím, bylo u nás téma celých prázdnin. Musela jsem vařit, a tak jsem si chtěla udělat radost, že uvařím rizoto, které miluji a dám si ho s dětmi taky. Protože jsem v tomto byla absolutně nechápavá, co mi tělo říkalo, tak další stupeň byl, že mi to maso začalo smrdět. Protože jsem stále nechtěla poslouchat své tělo, že opravdu éra masa pro mě skončila, tak se to opět zařídilo tak, aby mi to maso nepřišlo do úst. Přece nebudete jíst něco, co vám smrdí a už jen ta vůně vám zvedá žaludek. Tak a toto byl poslední signál, kdy jsem řekla, že teda budu respektovat to, co mi tělo říká a přestala jsem definitivně jíst maso. Vždycky jsem si říkala, že vegetarián nikdy nebudu a teda opět se potvrdilo heslo, které u mě platí snad na 1000 %. "Nikdy neříkej nikdy." A můžu potvrdit, že kdybych se rozhodla vědomě přestat jíst maso, tak by to bylo o tom, že jsem se rozhodla svým přesvědčením/egem/rozumem/mozkem a bylo by to pro mě podstatně jednodušší. Ale u mě ta transformace proběhla opravdu násilně, tedy tělo řeklo, co chce a ne "já"(ego). A tady se s tím srovnat je podstatně těžší.

S tím byla spojena ještě má druhá "závislost" – kafé. Mám pravidelně minimálně 2x – 3x denně kafé. A když říkám kafé, tak počítám pouze preso a silné kávy. Rozpustné kafé do tohoto vůbec nepočítám. J Jak jsem v rámci mých vnitřních bojů řešila permanentně maso, tak jsem si ani neuvědomila, že nemám vůbec chuť na kafé. Ještě k tomu všemu kolegyně, která mi denně kafé hned ráno připomínala, byla dlouhodobě na neschopence. Takže když bylo moc práce, do toho mé vnitřní pochody, tak jsem si ani neuvědomila, že jsem nepila kafé. Přestala jsem ho tedy pít, protože mi už nechybí a nepotřebuji ho. Funguji i bez kafé. Ano, když jdu na návštěvu, tak si jednou za čas to kafé dám, ale dám si ho třeba jednou za 14 dní, nebo tak. Nemám to už nastavené, že bez kafé nemůžu žít/fungovat/existovat. J

A o tom to je. O tom je celá transformace. Vždy přijde něco, co nás posune dál/jinam/na jinou cestu. A buď je to dobrovolně, tedy nenásilně a jemnější formou nebo pokud neposloucháme, tak to bude násilnější variantou. Ale vždy ta transformace, která jen pro nás důležitá a potřebná, tak proběhne, ať se nám to líbí nebo ne. Záleží už jen na nás, jak moc budeme pozorní a jak moc budeme v souladu a přijmeme změnu s pokorou nebo se budeme urputně bránit a lpět na starých přesvědčeních. 

Peťa